Hovory o sexu

16. červenec 2016 | 17.23 | rubrika: Láska

 Dnes jsem zažila ten nejzajímavější pracovní den, který jsem kdy vůbec zažít mohla. Vše začínalo naprosto běžně, otevírám galerii, odpolední směna, neutíká to, lidi nechodí. Nadešla 16.00 tudíž poslední hodina mojí pracovní doby. Zjeví se dědeček, jakoby náhodou z pohádkové knížky nebo z amerického filmu (nebo z budoucnosti...) a poví mi o tom, kolik stojí lístek na festival dechové hudby v našem městě (momentálně probíhající)... a řekl mi, že si to šel radši projíst do restaurace. Poté zaplatil vstupné a dal mi dýško za moje krásný oči. Za to jsem mu samozřejmě poděkovala a on na to, že děkovat nemám, že krásné jsou a že on krásné oči pozná. 

Když se dodíval na momentální výstavu soch a obrazů (umělkyně Eva Roučka), zeptal se mě, odkud paní pochází... zapovídali jsme se a světe div se, prodrali jsme se k sexu. On mi začal povídat, jak moc má rád sex a že se bez něj nedá žít. Probírali jsme od pořadu Heidi Janků až po prostitutky v Praze (je pražák), přes antikoncepci. Poté se dostal k svému životnímu osudu... řekl mi, že nebyl šťastný ve svém životě a manželství. Za celý život prý měl jen dvě ženy. První lásku prý opustil náhle, rozešli se špatně, ona měla školu a on si myslel, že má jiného a přestal jí věřit (ha, odkud to znám? :D)... přestali si náhle odepisovat. Nyní se po 50 letech sešli a znovu si to vyříkali, momentálně se prý schází každý týden... inu, vše je možné. A je to absolutně nádherné. Pověděl mi i příběh o své manželce, která zemřela - byla nesmírně chytrá a vzdělaná, ale také panovačná... nebyl s ní šťastný... ale po její smrti začal objíždět města v České republice. Prý jich navštívil už nejméně 50. Řekl mi také, že byl v Paříži, už asi 4x, ale že nikdy neměl na hotel a přespával na lavičkách po městě... 

Povídal mi také o očích žen. ,,Mě se na ženách líbí jedna věc, není to zadek ani prsa, ale oči. Ty oči, které mají něco v sobě, je jedno jestli jsou hnědé, modrozelené nebo modré... nesmí být koketní, ale tak dívčí a jemné..." Ty prý uchvátí člověka nejvíc na světě a pozná v nich dobro v lidech. Zlí lidé se podle očí poznají hned a já s ním souhlasím. Že jsem jich viděla už několik...

Dnes jsem zrovna přemýšlela o tom, jak moc jsem momentálně sama a daleko od mého města. Dlouho jsem sem nic nenapsala, přestože mám nespočet témat k hovoru. Asi to přepíšu, mám mnoho otázek a ráda si na ně v mých dlouhých monolozích odpovím...


To je tak zhruba, o čem mi dnešní pohádkový dědeček, který by změnil rád svou minulost a poradil mi, ať se nenechám od mužů zmámit, abych nedopadla jako jeho známá, která se jmenuje stejně jako já - podváděl jí manžel půl roku po svatbě, povídal.

A že prý mám opravdu krásné oči. 

A že bez sexu se nedá žít, že je to něco nádherného.

"No konečně"

26. květen 2016 | 14.31 | rubrika: Balet

 Příznačný název nového článku.

Haha.

Konečně jsem sama se sebou začala něco dělat. Konečně se mi za určitými věcmi podařilo udělat tlustou čáru a začít jinak. Ach ano, mluvím o cvičení. Sice se momentálně nemůžu ani pohnout, ale aspoň jsem se už donutila. Zítřejší ráno se nechci vidět... nebo spíš cítit. Au. Když si vzpomenu na uplynulý půlrok nicnedělání nejradši bych si nafackovala. No, jednu fyzickou aktivitu jsem měla (ne jednu), ale tu do sportu nezapočítávám. :D Haha, já jsem tak vtipná. (ironie)

Možná mě motivovalo i hezké počasí a vidina toho, že budu moci znovu nosit kraťasy a super krátké šaty. Jenže vloni jsem vypadala jaksi trochu jinak! Ach jo. Chci zpátky své vytančené tělo. :( Snad se mi to tento rok podaří, aspoň po zkouškách, v době volna. Držte mi pěsti.

Jinak bych tento článek chtěla zaměřit ještě na něco jiného. Využít tento název článku co nejvíce. Kdysi dávno jsem si myslela, že v mužích probouzím moc málo lásky. Buď jsem byla úplně blbá a nebo jsem si vybírala špatné muže. Asi od obou něco. Poslední dobou se mi zdá, že jí probouzím až moc... Jo, řeknete si: Ta holka neví co chce! Ano, máte pravdu, ale obojí varianta je na prd. Asi bych měla chodit s nápisem na tričku: Pořád je do mě někdo zamilovanej. Ono pak taky není moc příjemný donekonečna čelit výčitkám z druhé strany, proč je vlastně nechci. Nevím co dělám špatně, že se mi to neustále stává. Nesnažím se flirtovat, ani nijak nic dělat.  Každopádně, když jsem byla menší, snažila jsem se být taková, aby mě měl každý rád, každému se líbila a každý mě zbožňoval. No, teď mám co chci a občas si přeju, aby jich bylo míň. Zní to asi dost namyšleně, ale mě se to opravdu děje a fakt už nevim, co s tim mám dělat! :D No jo, držte mi pěsti, ať přežiju další nával nápadníků... 

Přichází léto.

P.S. Z mých myšlenek: Vždycky jsem si přála, aby se tohle dělo. Aby mě všichni milovali. Byla ta nejkrásnější a nejúžasnější jakou kdy mohli poznat. Teď se to děje a já nevím, zda mám plakat nebo se smát. Ubližuju, lámu srdce. A za jakou cenu? To, že mi opět někdo něco řekne? Že to znovu uslyším? Od cizích lidí na kterých mi nezáleží? Stačí to?

P.P.S. Zajímavé, znamenat pro někoho tolik, když mě na mně nezáleží nijak...

P.P.P.S. Peter, ľubim ťa.

P.P.P.P.S. Prosím, nesuďte mě. Jsem jen šílená.

Bez nadpisu

13. květen 2016 | 23.26 | rubrika: Láska

 Existovali jsme kdysi dávno. Brzy to bude rok, co jsme se spolu přestali bavit. A právě to mě přivádí na myšlenku ozvat se ti. Zeptat se jak se máš. Bohužel si myslím, že mi neodpovíš. Nechceš se mnou mluvit a upřímně, já se ti ani moc nedivím...

Neopětovala jsem tvou lásku i když jsi po ní moc toužil. Nedokázala jsem utéct za tebou, i když byl můj vztah na spadnutí. Nedokázala jsem to. Kdybych tak mohla vrátit čas a udělat pár věcí jinak. Patřil jsi do mého života, stále do něj patříš. Myslím na tebe. Několikrát za den. Zdají se mi o tobě sny. Nechci zapomenout. Asi jsem hloupá, ty jsi na mě zcela určitě zanevřel a už mě nikdy v životě nechceš vidět... Chtěla bych aby to bylo jako dřív. Byl jsi můj největší důvěrník, ukázal jsi mi v životě spoustu věcí, které bych bez tebe neznala. Měla jsem v tobě oporu, když nebyla nikde kolem. A pak se to všechno zkazilo... Já jsem to zkazila.

Čtyři dlouhé roky ji musel snášet mojí přítomnost bez toho, aniž bys cokoli mohl udělat... Políbit mě, pohladit... A já byla slepá a neviděla to. Chybíš mi jako můj největší kamarád a důvěrník, nejlepší člověk na dobrodružství a legraci. Chybíš mi jako jeden z nejdůležitějších lidí v životě. Chci to zpět. Chci zpět celý ten rok... Udělala bych spoustu věcí jinak. Místo toho, abych se svalila do trávy a brečela, udělala bych to. Ale tím bych ti možná hrozně ublížila... Bůh ví, jak by to bylo, kdyby se spoustu věcí událo zcela jinak... to osudné léto po maturitě... 

Nechtěla jsem aby to skončilo. Spolu jsme byli nekoneční. Nekoneční oproti lidem, kteří se snažili být definitivní. Tenhle citát mě napadl, je to asi dva týdny zpět, po přečtení naprosto dokonalé knihy, kterou jsem měla půjčenou od mojí velké kamarádky (zdravíme Bětku, čau Bětko!). Líbila by se ti. Kniha i kamarádka, haha. Možná to někdy udělám. Možná se ti někdy ozvu a nebudu dělat, že se nic nestalo, neudálo. Nebudu dělat, že mi nechybíš a nebudu dělat že je vše správně. Protože není. A oba dva to moc dobře víme... Možná...

žádné komentáře | přidat komentář

Sny o snech

17. březen 2016 | 10.02 | rubrika: Nesmysly

 Právě teď mám jedno období. Na jedné strané se mám vážně skvěle. Mám super školu, kamarády, žiju celkem k světu. Na druhé straně ale uvnitř sebe slyším padat věčný déšť. Moje sny se rozplývají jako pára nad hrncem. Nevím jestli to znáte, ale je to takový ten pocit, když vám dojde, že váš sen vám není určený. Když najednou pochopíte, že je všechno k ničemu. Nemluvím ani o lásce ani o ničem takovém. Vaše "life goals" jsou prostě v nenávratnu. A vám je jasné, že nemá cenu se o nic jiného snažit, protože tak dobří, aby se něco povedlo, nikdy nebudete. Možná to zní jako sprostá sebelítost, ale když už vám to říkají téměř všichni a vaše vlastní matka vám nevěřila nikdy... nemá to smysl. A já nemám na to, všechny neustále přesvědčovat o tom, že to tak není. I když je to to jediné, co chcete v životě dělat, o čem si myslíte, že vám opravdu jde, občas to prostě nevyjde. A jste z toho prostě jen nešťastní. Proč ale být z toho nešťastní? To to radši zahodím a budu se soustředit na něco jiného. Pokud vás něco činí nešťastnými, nedělejte to. Máme toho tady ještě spoustu...

Dopis

10. únor 2016 | 23.29 | rubrika: Nesmysly

 Já ... já myslím, že mi chybíš. Ne. Nechybíš a neměl by jsi mi chybět. Je to jedna velká chyba, obrovská chyba. Ublížil jsi mi a já ublížila tobě. Mám se teď dost dobře. Opravdu, mám se skvěle. A tvoje přítomnost v mojí hlavě mi to opravdu velmi znepříjemňuje... Mám z tebe strach. Z toho co jsi pro mě představoval, z toho, jak na tom teď díky tomu, co se stalo, psychicky jsem. Navenek vypadám spokojená. Muži po mě touží, já se směji. Jsem jako Marilyn. Platinová blondýnka s tváří panenky. Uvnitř? Norma. Zhrzená nešťastná bytost. Muži mě milují, já je zraňuji. Miluji já tebe? Nebo spíš... miluji sebe? Až teď vidím jak mi to ubližuje. Já to přešla jakoby nic a to byla chyba. Musím se oklepat. Zničit to, zničit sebe, zapomenout. Nemám klidu. Vypadám jako nejšťastnější holka na světě. Působím tak. A přece potřebuji pomoc. Věřil bys tomu, že dospěju až sem? Jsem příšerná bytost. Nikdy bych nevěřila, že se dostanu zpátky do mého stádia ledových zámků. Takových, kterým stěny neroztají. Láska? Bullshit. "To je touha, Maxi..."

Maniodeprese, haha.

Podělaný zkouškový

6. únor 2016 | 14.25 | rubrika: Nesmysly

 Každý to zná. Myslím. Sice se už se blížíme do finishe, ale já si připadám jako absolutní hlupák, co není schopen se nic naučit. Ano, zase si jdu stěžovat... :D Ještě dvě zkoušky, dvě blbý zkurvený zkoušky a pojedu domů! Víte co je největší lež? Když si myslíte, že rozumíte hudbě, tak jí půjdete studovat. Říkáte si, vždyť já ani nic jiného studovat nemůžu, kdyť mě jde jenom tohle. HOUBY! Je to ještě horší jak matika, některým věcem nerozumíte ani za mák a připadáte si ještě jako větší debil, že to neznáte. Už se vám někdy takováhle věc stala? Mě už teda jo... Asi ze mě mluví už čiré zoufalství a pocit prázdnoty, ale už se těším do normální školy plné seminářů a přednášek. A taky domů. Bože, jak já chci domů! Vždyť já už ani nevím, jak to doma vypadá... Držte mi palce na pondělí, loučím se, hawk! 

P.S. Díky za to, že si tu můžu postěžovat, je to lepší než zeď na FB. 

Dvacetiletý děcko

1. únor 2016 | 20.21 | rubrika: Nesmysly

 Byla jednou jedna holčička, která už ve dvou letech pochopila, že když začne křičet a kopat nožičkama, maminka to vzdá. Bohužel se to samé snaží aplikovat i na nás, řekněme její kamarádky, které vroucně miluje. A bohužel, už je jí o 18 let více než tehdy... Co se stane, když tomu děcku odepřeme co chce? Zabije nás? Vybouchne mu hlava? Nevyzkoušíme to? 

To je tak, když máte kamarádku. Ne počkat, to nebyla kamarádka. Byla to jen prospěchářka. Julia se jí prostě jen hodila. Myla se jejím šamponem, fénovala se jejím fénem, líčila se její kosmetikou, nosila její oblečení. Gradovalo to do vyžírání lednice. Julii ruply nervy. Sebrala jí její oblíbenou hračku. Odstěhovala se. Dítěti možná každou chvíli rupně hlava. Je Julií znechucená, cítí se zneužitá, odchází ze studentské kapely, protože to tak cítí a nikdo jí nikdy neposlouchal a nikdy se nikdo nezajímal o to co cítí. Toto bych, dámy a pánové, označila za "Dementa roku 2016". Především ona využívala Julii. Julia jí učila, vařila, šatila... Julia jí sloužila. A přesto se naše děcko cítí nedoceněně. Vždycky jí všichni pomohli, vyslechli, poradili. Nemluvě o placení v lokálech...

S něčím podobným jsem se v minulosti setkala. Ne v takové míře, ale mnohokrát. Ať už šlo o vykřikující slečnu cosi o "nemám to zapotřebí, budu modelka" nebo o holku, která se snad zasekla ve 13 letech (teď je jí asi 21) a stále aplikuje proces "nebavení".  S tímto materiálem samozřejmě pracuje i již zmíněné dítě. Nestojíte jí ani za slušný pozdrav.

Připadám si opět jako v páte třídě, kdy jsme řešili že "ty holky si něco říkají, určitě se baví o mě". Aniž by věděla co se děje, bere to jako osobní urážku. Zatahuje do toho další lidi a cítí se ublížená. Ano, ovšem, naprosto jí chápu, zmizelo jí jídlo z lednice... Myslím, že jsem na ní přece jen moc tvrdá... Tak s takovými lidmi já se bavím a pouštím si je do života... Nechápu jak jsem mohla být tak slepá a dojít to až sem, abych byla nucena zjistit jak je tohle dítě zlé. Tak strašně jsem toužila po kamarádce, až jsem si hřála na prsou hada připraveného seknout. A taky že to zjištění nyní celkem bolí. V životě bych si nemyslela, že to vystoupá až sem, aniž by to ona jako "skvělá kamarádka" neměla chuť vyřešit... Puf. Konec. Hawk!

Jako když usínáte

28. leden 2016 | 16.20 | rubrika: Láska

Nikdy předtím, jako teď, mi nedošlo, jak moc jsem se dokázala změnit. Buduji a zase bourám své ledové zámky. Změna, která na podzim přišla, je jako tsunami. Přišla náhle, byla strašná a vzala si všechno. Nečekala jsem až takovou změnu. Kdybych sama sebe takhle viděla už někdy v létě, nepoznala bych se. Mám v sobě šílený nepořádek, který mi více či méně nejde moc urovnat. Co mě dokázalo tak změnit? Město, lidi,... těžko říct. Možná i to moje dlouho zadržovné já, které ne a ne vyletět ven... Jsem ráda, že jsem teď taková jaká jsem. Jsem jiná. Více sama sebou. I přesto někdy nešťastná. Nikdy jsem nebyla úplně šťastná. Jsem divná, je to výsledek zmutované společnosti. Maniodeprese, haha.

Každopádně si myslím, že jsem zamilovaná. Minimálně se cítím milovaná. A je to úžasné. Nejsem si jistá jestli jsem připravená oddat se někomu úplně. Ale až to přijde, bude to najednou a docela. A vezme si to všechno...

Je to nutné?!

16. leden 2016 | 20.29 | rubrika: Nesmysly

Tolik mě štve TOLIK věcí!!! Proto tuto zprávu přidávám do rubriky "Nesmysly", protože to, co se děje okolo jsou doopravdy nesmysly. Když si vezmu jak jsem spokojená ve městě, kde nyní více či méně žiju a nejsem obklopena haldou hloupých lidí, kteří nedokáží řešit nic jiného než životy ostatních, připadám si maximálně spokojená. Dojedu domů a moje štěstí je pryč... sleduji jak každý den pomlouvá druhé, dívám se na staré známé kteří na vá koukají skrz prsty kvůli záležitosti která se jich doopravdy maximálně nejvíc moc netýká! Chcete vědět o čem přesně mluvím? Mluvím o mém rozchodu po střední škole, který se udál plus mínus před půl rokem...

Byli jsme spolu tři roky. Byli jsme vlastně takový dokonalý středoškolský pár typu Danny a Sandy z Pomády... Něžná blondýna se školním tmavovlasým hezounem. Co se posralo? To, že on nebyl vyzrálý. Sandy ho milovala jako nikoho a nikdy jí nedocházelo jak moc často s ní zametá. Samozřejmě jí bylo taky dost. Byla přecitlivělá, vztahovačná a uměla kritizovat... Přesto dokázala milovat tak moc, až jí kamarádi litovali a prosili jí, ať se na něj vykašle. Ty dva spolu byli dva roky a kousek, když jí podvedl. A ona s ním zůstala. Udělal chybu a přesto ho nedokázala opustit protože ho tak moc kurevsky milovala. Začátky byly nádherné, jako v každém vztahu. Jenže ona v 16 byla též nevyzrálá, na spoustu věcí... především na tu jednu, na kterou kluci v 16 myslí "25 hodin denně". Ano, mluvím o sexu. Nejdříve to nechtěla. Poté to chtěla. A pak zjistila, že se jí to ani trochu nelíbí, že on myslí jen na sebe i když se tváří že ne. Bolelo to a stejně to pro něj podstupovala. Jeho její bolest otravovala. Přišlo jí, že jí ani nevěřil... Krom sexu bylo v tom vztahu ale vše takřka dokonalé. Skvěle jsme si rozumněli i beze slov, byli jsme úžasní... Proto jsem ho milovala.

Když nastal maturitní ročník, z jeho strany to bylo víceméně...nevím jak to říct. Ona ho prostě milovala víc než on jí. Trošku se mi začíná dělat špatně, že o tom píšu... ale už to v sobě držím moc dlouho... oukej, pokračujeme. Po podvodu přišly šťastné chvilky, protože mu došlo, že mě neztratí a začal si mě vážit trochu víc. Ale dlouho mu to nevydrželo... krátce po Novém roce jsme byli opět na nože. Hádali jsme se pořád, brečela jsem kvůli němu i ve škole, kamarádky ho nenáviděly. (chodily jsme spolu do třídy) Nechala bych zmizet všechny ty zlé vzpomínky na něj... a nechala jen ty dobré. Bohužel těch špatných je mnoho. Nebo není, ale jsou silnější a mě to nejde. Jsem zoufalá. 

Chtěl mě opustit už před maturitou. Už mě měl plné zuby. Nedokázal mi to říct přímo. Rozešli jsme se asi někdy v půlce června. Nejdřív jsem byla v pohodě, povedlo se nám to jako dvěma dospělým lidem, kteří se dohodli že půjdou vlastní cestou. Byli zde náznaky. Že mu chybím, jezdil za mnou. A já ho stále milovala. Byla třídní akce, kde jsem u něj měla spát, protože jsme to tak dohodly. Slučák sám osobně byl fajn... kdyby se nechoval jako kretén. Myslela jsem, že vzhledem k tomu, co se mezi námi dělo, to bude usmiřovací akce. Omyl. Byl hnusnej, zlej, nechtěla jsem tam už být, chtělo se mi plakat a mlátit hlavou o zeď, za to že jsem tak hloupá... Pak jsem se s ním vyspala a řekl mi, že mě zpátky asi nechce... řekla jsem mu tedy, ať se nestrachuje, že ráno odejdu velmi brzy, aby neměl strach že mě tu najde. Řekl mi že ne, že mě tam ráno chce a že chce vlastně zpátky i mě... Nato jsem se rozplynula...

Když se mi dvou dnech neozval, ozvala jsem se já. Nic si z té noci nepamatoval. Poslala jsem ho regulérně do prdele, protože jsem se doopravdy naštvala. Ještě ten den přijel a rozešli jsme se. Znovu...

Poté přišly chodit zprávy. Chybíš mi. Jak se máš. Domluvená akce našeho gymnázia, kde se určitě potkáme. Stejná slova jako tehdy. Stejné činy. Stejnej kretén. V životě jsem tak nebrečela. Řekla jsem mu že lituju toho, že jsem mu dala naší první pusu. Tu noc jsem proplakala všechny svoje slzy...

Asi po třech týdnech přišly moje narozeniny. Den předem mě chtěl vidět a domluvili jsme se, že přijede a vezme mě na odpoledne na jejich chatu, ať jsem také na čerstvém vzduchu (v tu dobu jsem dělala ve studené galerii). Přesně jak řekl, přijel a jeli jsme. Chemie byla cítit... Vystoupili jsme z auta a v chatě byly přichystána všechna moje oblíbená jídla, nebo spíš svačiny. V tu ránu jsem se do něj, bohužel, znovu zamilovala... Vrhli jsme se na sebe...

Den poté jsme se dali opět dohromady. Tedy na moje narozeniny. Přišlo mi, že větší štěstí mít už nemohu.

Léto bylo perfektní... Ty vzpomínky už mi nikdo nikdy nevezme. Bohužel ale, mé pochyby už byly moc velké. On mě sice miloval jako nikdy předtím, já si na něho spíš dávala pozor i přes mou lásku, která nyní už nebyla slepá. Pochyby se potvrdily pár dnů po odjezdu do mého města - Olomouce. Nová škola, noví lidé. První kamarád byl kluk. Žárlivost level 1800. Scény, volání, smsky. Vyčerpávající hovory... já už nemohla. Po tom, co jsem mu něco mírně naznačila mě označil za svini a píču. Ok.

Týdenní výlet do Anglie mi pomohl urovnat myšlenky. Poté jsem to definitivně ukončila. Myslím, že doufal, že ještě změním názor... Milovala jsem ho. Ale dálka tomu vztahu očividně neprospívala. Myslete si co chcete, že jsem mu měla dát šanci, že jsem to neměla vzdát. Ale víte jak já jsem byla vyčerpaná? Jak mě se vlastně šíleně ulevilo? Cítila jsem se volná, nespoutaná... a užívala jsem si.

A nyní, proč jsem vlastně tolik nasraná. Oukej, jeho ten rozchod zničil, mě ale taky. Ano, pomáhali mu kámoši. Pomohl mě někdo v době kdy on mě odkopl? (Mimochodem to bylo kvůli mojí kamarádce, která se mu děsně líbila...ale to jsem zjistila až pak, nic nebylo) Stejně jsem tady ta špatná já! Stejně všichni slyší jen jeho verzi, protože si myslel, že jsem ho odkopla kvůli tomu kamarádovi. Stejně si na mě ukazují, nezajímá je, jak to bylo doopravdy...  Zabila bych ho za to, co mi udělal, zabila bych ale především sebe za to, co já dělala sobě... Včerejší ples, kde jsme se potkali a největší PÍČA kterou vždycky nenáviděl ho tam přede mnou "chránila" a pomlouvala mě kde mohla. Já jsem smutná. Jsem smutná z lidský hlouposti a sraní mezi mezilidský vztahy, které se jich netýkají ani 1%. Sere mě celej svět, serou mě lidi, sere mě tohle zkurvený město, kterýmu prej mám prý říkat domov. Chci pryč, chci svůj novej život, svoje lidi, kteří jsou mi oporou ať se děje cokoli. CHCI UŽ ZPĚT SVÉ PRAVÉ LIDI. Tohleto tady, to lidi nejsou. A jestli jo, tak pekelně hnusný mutace.

Sorry za slovník, sorry za všechno, sorry za vyblití mojí duše. Hawk...

Mě nemůžete věřit, já všechno sežeru

31. prosinec 2015 | 11.37 | rubrika: Balet

 A je to tady! Nechtěla jsem náhodou něco dělat? A já jím a jím a jím. Zase si říkám, že předsevzetí se má plnit od nového roku, takýpak copak. Ale ne, já přijedu do svého města po Vánocích z domova a první věc, co si s mými nejlepšími kamarádkami řekneme je co? ,,Jdeme do meka!" A moje svědomí začíná zvracet, protože podvádím. ALE KDYBY TO ASPOŇ NEBYLO TAK STRAŠNĚ DOBRÝ. Jo, chutná mi to, moc. Sendvič na vás kouká už po příchodu a říká vám svým tichým smaženým hláskem ,,Sněz mě, sněz mě!" a vy běžíte k pokladně a řvete ,,Ano!!". Ok, ne že bych byla nějak tlustá, díky řekněme genetice jsem byla vždy celkem hubená, ale když začínám trochu nabírat, jde mi to do mých skvělých stehen. A díky tomu, že jsem řeknemě celkem malá (alespoň na naše rodinné poměry), vypadám docela legračně. Asi jako kuře. 

Oukej, začínám schazovat. Měřím 166 cm a vážím 55 kg. Ne, kecám, nezačínám schazovat, začínám tvarovat. Nohy si oškrábu o tu celulitídu. Ale od zítřka žádný mekáč a hlídat se hlídat se hlídat se. Jinak ty svoje kuřecí nohy budu mít navždy. Jinak jsem už začala znovu s protahováním s jistotou, že si ze svých občasných hodinek baletu něco pamatuju a je to super. Jen se musím hlídat, abych se nezřídila hned na začátku, musím pomalu. Jooo, pomalu je fajn.

Dneska je Silvestr. Ach jo, to zas bude v álejích nablito. Když si vezmu, co s kamarádkami chystáme, radši bych ani nikam nešla. Díky tomu, že jsme na Moravě, slečna (říkejme jí třeba Julia) si přitáhla opět více jak 5 litrů vína, několik litrů slivovice, domácí klobásky, saláty a další serepetičky. A naše slovenka (říkejme jí Šarlota) jí v tom ještě vesele podporuje. Nikoho tu nezajímá, že mám po zánětu ledvin a chci zlepšit svůj životní styl... no když se přiznám, mě už to taky nezajímá, protože jsem se momentálně vzbudila a při pomyšlení, kolik tam toho včera bylo, mám brutální hlad. Takže dneska a konec! Jo a jo. Radši se ale předím pořádně najím...